V momentě, kdy se blíží do kin nějaký český snímek mapující naši novodobou historii, třepu se podobně jako Jiří Rusnok zdráhající se v roce 2013 poctít svou přítomností pohřeb velikána světové politiky Nelsona Mandely. Ne, že by mě návštěva biografu vysilovala jako někdejšího českého premiéra zahraniční cesty do dalekých končin, mám ovšem téměř vždy obavy o nevalné kvalitě těchto děl.
Co se týče zbrusu nového Havla, očekával jsem veskrze průměrný počin, který svou kvalitou sice předčí Lídu Baarovou, Miladu či seriál České století, ale který se zároveň nevyhne některým podobným nešvarům, tedy především toporným hereckým výkonům a nepřirozeným dialogům, jež jsou občas až na hranici parodie. Když jsem viděl v ukázkách, jak Václav hovoří kupříkladu se svou ženou Olgou, pomyslil jsem si: „Jouvej, opět se zřejmě nevyhneme těm ‚vznešeným‘ frázím, které by ve skutečnosti v dané situaci nikdo nepronesl.“
Z Havla se ovšem hned od začátku začala klubat překvapivě dosti dobrá podívaná, která svými poutavými scénami po celou dobu drží divákovu, tedy alespoň mou, pozornost. Kupodivu ani dialogy nakonec nebyly nikterak šroubované a v rámci celkového děje a scén, ze kterých vyplynuly, působily přirozeně.
Z diváckého pohledu mě nejvíce bavila první polovina, kdy se seznamujeme s Havlovým soukromým životem a jeho ne úplně všedním životním stylem. Druhá polovina filmu je pak více o politikaření, Chartě 77 a blížícím se 17. listopadu, což už jsme přeci jen v několika různých počinech párkrát viděli. Celý hodinu a tři čtvrtě dlouhý snímek ovšem ve svižném tempu utekl jako voda, jak se hezky česky říká.
Ve filmu, který pokrývá Havlovo životní období v rozmezí let 1968-1989, nechybí ani humorné momenty. Smích se v kinosále rozléhal dokonce tak často, až to chvílemi vypadalo, jako bychom zavítali spíše na komedii. A podobně jako u mnoha komedií, jež jsem v biografu zhlédl, i tady bylo téměř vždy jasné, která scéna přítomné diváctvo rozesměje. Příkladem jsou průpovídky typu „subjekt zašel do objektu“ nebo, když Václav v podání Viktora Dvořáka žádá své kolegy, aby ho rovněž častovali přízviskem „vole“, případně, když navrhuje své manželce Olze (Aňa Geislerová) a milence (Barbora Seidlová) soužití ve třech.
Mě osobně ale o poznání více pobavil kupříkladu moment, kdy se Pavel Landovský v podání Martina Hofmanna snaží zlákat spolucestující ve vlaku k podpisu Charty, jedna z přítomných dam na něho ovšem začne hejkat, aby nechal mladou paní být a označí ho za provokatéra. A hádejte co, mé věrné ovečky? V sále se v tu chvíli samozřejmě nikdo nesmál.
Závěr
Nezbývá než vynést verdikt. Životopisný snímek režiséra Slávka Horáka mě překvapil tím, jak dobře ve srovnání s podobnými historickými kousky z českého rybníčku šlape. Jistě má pár mušek, které by se ještě daly vychytat, ale celkově jde o nadprůměr.
Jde každopádně také o film, jenž opět rozdmýchal vášně českého národa. Například na ČSFD má momentálně hodnocení 57 % a jde o 31. nejrozporuplnější snímek, mísí se tu totiž celá hodnotící škála od pěti a čtyřhvězdičkových známek až po časté „odpady“. Tato nelichotivá hodnocení pravděpodobně často sází odpůrci pražské kavárny, kteří se v mnoha případech ani neobtěžovali Havla zhlédnout. Každý soudný divák by však měl být schopen oddělit kvality filmu a sympatie k hlavní postavě.
Pažótí verdikt: 70 %
PS: Doufám, že prominete, že jsme si tento týden místo Nezapomenutelných filmových scén dali recenzi.