Ztraceni jsou vzorovým příkladem seriálu, který měl naprosto vše. Osudový příběh, propracované postavy, dobrodružství, záhady, napětí, humor, emoce, romantiku, akci, sci-fi, filozofii i náboženství, souboj vědy a víry, geniální hudbu a poetický závěr.
Přesně před dvaceti lety, tedy 22. září 2004, odšpuntovala americká stanice ABC jeden z nejkultovnějších a nejnapínavějších kousků seriálové historie s názvem Lost neboli Ztraceni. Příběh trosečníků s nevšedními osudy, kteří přežili pád letounu Oceanic 815 mířícího ze Sydney do Los Angeles a ocitli se na ostrově s kopou záhad, se v mžiku stal světovým fenoménem a předmětem mnoha vášnivých debat. Pojďme tedy využít tohoto slavnostního výročí a nostalgicky zavzpomínat na dílo, jež velkou měrou ovlivnilo svět televizní zábavy.
Na české obrazovky se Ztraceni poprvé dostali díky před lety vcelku populární kabelovce AXN poměrně brzy po premiéře v lednu 2005. O rok později nasadila Lost do vysílání rovněž TV Nova a pamětníci si jistě vzpomenou na obří propagaci, kterou naše nejsledovanější stanice okolo seriálu roztočila. Do vysílání jej Nova nicméně zařadila na pozdní nedělní večery, což pro nás školou povinné jedince nebyl příliš příznivý čas. Nutno ale zároveň dodat, že mě osobně tehdy podle upoutávek seriál nijak zvlášť nezaujal. Dokonce jsem jej v jeden moment označil za fantasmagorii, když jsem Lost jednoho večera ze zvědavosti naladil a místo očekávaného ostrova s trosečníky jsem spatřil nóbl oblečený pár v dobře zařízené obývací místnosti. Pochopitelně to tehdá byl jeden z legendárních flashbacků, který zobrazoval minulost postav před jejich ztroskotáním, což mi došlo až zpětně.
Přelomovým rokem k cestě za poznáním tohoto seriálového kultu se pro mne stal až rok 2008, kdy se v létě Nova rozhodla nasadit reprízu úvodních tří sérií do mnohem přívětivějšího času – na všední dny odpoledne. A Ztraceni se velice brzy stali naší novou závislostí. Po skvělém rozjezdu v podobě první řady, v níž postupně objevujeme tajemství jednotlivých postav a záhadná zákoutí ostrova, následuje podle mého soudu ještě napínavější druhá série. Ta přinesla lahůdkové osvěžení děje v podobně poklopu s tajemným bunkrem, časomírou, počítačem a Desmondem, který zachraňuje svět pomocí „Hurleyho prokleté“ kombinace čísel 4 8 15 16 23 42. Naplno se tu také roztáčí dění okolo záhadných nepřátel jménem „ti druzí“.
A doslova infarktovou záležitostí jsou pak některé epizody třetí řady. Úvodní díly této sezóny, kdy jsou Jack, Kate a Sawyer zajati „druhými“ a podrobeni nevybíravému zacházení, osobně řadím k nejnapínavějším částem seriálu. I když i první tři série koketují s žánrem sci-fi, stále se ještě drží relativně při zemi a mají přeci jen blíže k dobrodružnému žánru. Následující řady se už ovšem definitivně utrhnou ze řetězu, což mnoho diváků neskousne…
Ubývá dobrodružství, přibývá sci-fi
Na reprízu zmíněných tří sérií Nova na podzim 2008 navázala opět každou neděli večer premiérou čtvrté řady a tady se teprve začaly dít věci. Nejen, že trosečníci byli konečně objeveni, ale začíná snaha o přemístění ostrova, cestování časem, flashbacky jsou nahrazeny flashforwardy, kdy nahlížíme tentokrát do budoucnosti postav, a děj se čím dál víc zašmodrchává. Sám jsem kouzlo této série naplno docenil až po letech po opětovném zhlédnutí. Kvůli tehdejší hollywoodské stávce scénáristů má čtvrtá řada pouhých čtrnáct epizod, a je tak tou vůbec nejkratší, což jí na druhou stranu dává ještě větší údernost.
Pokud měli mnozí problém skousknout čtvrtou sezónu, pátá jde s revolučními změnami ještě dál a ze Ztracených se tu definitivně stává obtížněji stravitelná podívaná pro náročného diváka s několika časovými liniemi. Zatímco někteří trosečníci nakonec uvíznou v sedmdesátých letech, jiní žijí nadále v přítomnosti. Pro zajímavost, spokojenějším životem ovšem nakonec paradoxně žijí postavy v minulosti. Každopádně sledovanost prvních čtyř sérií pravděpodobně nebyla taková, jakou si Nova vysnila, a tak se česká stanice rozhodla pátou a šestou vůbec neodvysílat. Nás, věrné fajnšmekry, kteří to se seriálem nevzdali, ale díkybohu spasila zmiňovaná kabelovka AXN, která pouhých pár měsíců po premiéře v USA uvedla i zbývající dvě řady.
Mno a rovněž šestá série je kapitolou sama o sobě. Nebudu zastírat, že nejen z páté, natož pak ze šesté řady jsem byl v době premiéry poněkud rozpačitý. Říkal jsem si, co se to u všech rohatých s mým milovaným seriálem stalo, že Ztraceni najednou ztratili šťávu. A stejně jako při jeho premiéře na Nově, kdy jsem ho označil za fantasmagorii, i tentokrát jsem se legendě jménem Lost musel po letech ze srdce omluvit. Po deseti letech jsem si totiž závěrečné dvě série zopáknul a došlo mi, jak moc jsem se tehdá mýlil.
Zřejmě musíte zmoudřet, abyste i pátou a šestou řadu, kde se mísí sci-fi s vírou a poetičností, naplno procítili. Tak jako jsem si jako malý Sebík užíval dobrodružství úvodních sérií, jsem si tentokráte vychutnával teorie Daniela Faradaye, cestování časem, tajemství okolo kandidátů na post vůdce ostrova či „táboření“ našich trosečníků v posvátném chrámu mistra Dogena.
Věčná otázka: Jak končí Ztraceni?
Kontroverzní závěr i po letech budí rozpaky i rozhořčení a mnohými byl nepochopen nebo minimálně přijat rozporuplně. Tvůrci svým poetickým zakončením nechali jeho interpretaci tak trochu na každém divákovi. Z vedlejší příběhové linky v Los Angeles, která se nejprve jevila jako alternativní realita, se postupně vyklubal posmrtný život. Vysvětlení koluje na internetu vícero, a i když jejich základ je podobný, v detailech se mírně liší. Pokud se neurazíte, podělím se s vámi o svoji interpretaci, ke které jsem po letech dumání a přemýšlení došel.
Ostrov byl magickým místem, které sehrálo v životě všech postav klíčovou roli a po zbytek života je ovlivnilo, proto se nakonec všichni společně setkali v posmrtném životě. Každá z postav po své smrti vstoupila do jakéhosi snu v posmrtném životě, kde v závislosti na datu své smrti každý z nich existoval různě dlouhou dobu (někdo zemřel poměrně mladý už na ostrově, a v posmrtném snu byl tak mnoho let, někdo naopak zemřel stářím až za několik let po opuštění ostrova a v posmrtném snu strávil kratší dobu). To jen pro lepší pochopení, jinak ale v tomto „snu“ čas pravděpodobně neběží ve stejném tempu, jak ho chápeme v naší realitě.
Stejně jako v našich skutečných snech ani v tomto posmrtném snu si dlouho nikdo neuvědomoval, že nejde o realitu, ale pouze o sen. Každé postavě se tu navíc (stejně jako v našich snech) smíchaly vzpomínky a zkušenosti z jejich života s fikcí, proto tu byl například Sawyer, který byl v reálném životě zločincem a měl časté opletačky s policií, tentokrát sám policista, a jeho parťákem byl Miles, jenž byl jeho kolegou a dobrým přítelem na ostrově. Jednotlivé postavy si časem postupně začaly uvědomovat, že se nachází ve společném „posmrtném snu“ (přičemž ti, kteří měli sklony k podobnému uvažování, si to uvědomili dříve) a začaly se jim vybavovat vzpomínky na jejich skutečný život. Všichni se nakonec znovu shledali (symbolicky v kostele) a „odešli“ společně… (kam, to už zase částečně závisí na vaší interpretaci).
Dalo by se ještě sáhodlouze rozepsat a debatovat o mnoha tajemstvích a záhadách, o chytrých odkazech scénáristů a o jejich propracovaném příběhu, o speciálním kouzlu tohoto jedinečného seriálu či o všech těch zajímavých postavách, ale tento článek by se stal neúnosně dlouhým. Hlavním cílem tohoto textu bylo především v rámci možností stručné nostalgické ohlédnutí za vysíláním jednoho velkého fenoménu, který ve své době měnil televizní svět a byl u zrodu kvalitní seriálové tvorby 21. století.