Tak jsme se dočkali ještě jednoho dobrodružného večírku s Harrisonem Fordem. Po několikaletých odkladech kvůli scénáři už to s pátým pokračováním vypadalo bledě, režisér Steven Spielberg nakonec přenechal své místo filmaři Jamesi Mangoldovi a následně tvůrce zbrzdila i covidová devatenáctka. Indiana Jones ale opět dokázal, že si poradí s každou patálií, a tak v roce 2023, patnáct let po premiéře čtyřky, jsme mohli v biografech konečně přivítat téměř určitě Harrisonovo rozlučkové dobrodružství s názvem Nástroj osudu. Nuže, pojďme zhodnotit, jak se tolik očekávaný (alespoň tedy námi – milovníky této filmové série) snímek vydařil.
Hned v úvodních vteřinách přichází mírné zklamání. Indiana Jones a nástroj osudu neboli v originále Indiana Jones and the Dial of Destiny poprvé v celé sérii nezačíná tradiční a legendární prolínačkou loga Paramount s úvodním obdobným záběrem filmu. Nutno ovšem podotknout, že distributorem pátého Indyho už není Paramount, ale poprvé nový majitel série – studio Disney, což mohlo v tomto ohledu rovněž sehrát roli.
Zklamání ale vzápětí vystřídá překvapivý obdiv nad tím, jak zručně tvůrci Harrisona Forda digitálně omladili. Úvodní pasáž Nástroje osudu se totiž odehrává zhruba pětadvacet let v minulosti a Indiana Jonesů jako by tu z oka vypadl svému mladšímu já z osmdesátých let. Toto byl ale zároveň asi jediný obdivuhodný digitální efekt těchto úvodních minut filmu, následné CGI triky jsou spíše na škodu a snímku více ubližují, než pomáhají. Kupříkladu Indy běžící na jedoucím vlaku se pohybuje a skáče tak nepřirozeně, že bez nadsázky připomíná postavu z videohry.
Jinak je ale Harrison Ford na svých – v době natáčení téměř – osmdesát let stále v obdivuhodné kondici. Už když jsem ho ale začátkem roku sledoval ve westernovém seriálu 1923, kterak se jako kovboj Jacob Dutton s přehledem prohání na koni, nepochyboval jsem o tom, že si bez obtíží poradil i s rolí věhlasného archeologa. Však ona se obecně věková hranice stále posouvá. Když se filmovalo předchozí Království křišťálové lebky, panovaly obavy, jestli pětašedesátiletý Ford roli zvládne. A dnes vidíme, jak šedesátiletý Tom Cruise suverénně skáče po barácích a z útesů a pětasedmdesátiletý Schwarzenegger a o rok starší Stallone rovněž nadále točí akční kousky.
Nechybí typický „jonesovský“ humor ani kvalitní záporák
Páté pokračování cválá kupředu občas až zběsilým tempem, alespoň krátce po skončení jsem měl pocit, že tempo bylo snad nejzběsilejší z celé série. 154 minut dlouhá stopáž (všechny předchozí filmy měly okolo dvou hodin) uteče tak příjemně, že jsem vůbec neměl nutkání sledovat čas zbývající do konce, což se – obzvláště u takto dlouhých bijáků – rozhodně počítá.
Režisér James Mangold si spoustu věcí dělá po svém a často se ubírá odlišnými cestami, ale důležité ingredience, které dělají Indianu Jonese Indianou Jonesem, ponechává. Například onen typický humor. Jedním příkladem za všechny je atraktivní scéna z newyorského metra, kde Indy prchá na koni před svými pronásledovateli, následně na nástupišti seskočí a požádá vedle stojícího chlapíka, aby mu podržel koně, a dál Indy pokračuje metrem. Posadí se vedle udivené postarší paní a prohodí, že metro je rychlejší.
Pobaví i opětovné průpovídky ohledně pokročilého věku Dr. Jonese. S tím souvisí i určitá nostalgie a emotivní momenty, s nimiž „pětka“ pracuje také velice dobře. Indiana, který se momentálně nachází v New Yorku na konci šedesátých let, tak trochu ztrácí životní energii a motivaci honit se za dalším dobrodružstvím.
Přesto si společně s ním občas nostalgicky zavzpomínáme na jeho minulé výpravy. Nástroj osudu nezapomíná na tradiční grafické mapy během cestování mezi kontinenty, vrací se Indyho věrný přítel Sallah, Indyho tmavě zelená kravata dává vzpomenout na Poslední křížovou výpravu a velcí fanoušci v závěru jistě poznají odkaz na Dobyvatele ztracené archy a scénu „Kde tě něco nebolí?“.
Kromě některých zmíněných starých známých nabízí film i nové hvězdné herecké tváře. Indymu opět sekunduje odvážná a vynalézavá ženská postava, tentokráte jeho kmotřenka Helena v podání výborné Phoebe Waller-Bridge, a snímkem propluje také Antonio Banderas. Jednou z hlavních star je potom tradičně skvělý Mads Mikkelsen jakožto ústřední záporák – bývalý nacista Jürgen Voller.
Na samotný závěr naší recenze bych pak vypíchl samotný závěr snímku. Jsem toho názoru, že u většiny akčních či komiksových filmů jsou závěrečné rozmáchlé přestřelky a bitvy s mnoha komparzisty na jedno kopyto a svou neoriginalitou obvykle nudí, u Indiany Jonese jsem si finální pasáž pro její svěží originalitu naopak užíval. Byl jsem zvědav, kam vítr foukne a Indyho zavede. Celoživotní nadšenec do archeologie a historie se na závěr své pětidílné poutě ocitne ve velice překvapivém prostředí a potká se s velmi překvapivou slavnou osobností.
Závěr
Spokojenost. Asi tak bych pětku shrnul jedním slovem. Nástroj osudu je hezkou a dojemnou rozlučkou Harrisona Forda. Umím si představit, že to nebylo nic snadného, takto uspokojivě a důstojně zakončit pravděpodobně nejlegendárnější dobrodružnou sérii kinematografie.
Bylo jasné, že výjimečnou úvodní trilogii zkrátka nešlo dostihnout, ale Nástroj osudu – mimochodem, k dnešnímu dni třináctý nejdražší film historie – se může směle rovnat předchozímu Království křišťálové lebky. Dokonce mám po jeho prvním zhlédnutí mírně lepší dojmy, než když jsem v roce 2008 odcházel z biografu z premiéry čtvrtého filmu.