Občas si říkám, jestli ta seriózní novinařina, kterou tady na webu Pažót.cz praktikujeme, není už trochu stereotypní. Rozhodl jsem se ji proto trochu odlehčit jednou vtipnou příhodou, kterou jsem zažil nějaký ten rok zpátky. Ostatně právě pro tyto případy tu máme speciální rubriku Příběhy redakce, kterou jsem si před svými chlebodárci ze společnosti Le Pájaute v Paříži vydupal.
Pojďme tedy k věci. Ještě než jsem před pár lety odcestoval do Paříže, kde jsem se stal uznávaným novinářem, absolvoval jsem v Česku samozřejmě potřebné vzdělání. A právě na druhém stupni základní školy jsme se jednoho dne s kamarádem, říkejme mu třeba Zděnek, rozhodli vystřelit si jednou vskutku neobyčejnou omluvenkou z naší češtinářky.
Už si nevzpomínám, čí to byl nápad, v naší humorné příhodě to však nehraje roli. Zděnek vzal kousek papíru, na který napsal: „Omluvte, prosím, Sebastiana Pažóta z dnešní hodiny češtiny z důvodu cesty Mars.“ Očividně jsme ale se Zděnkem byli v tu chvíli jediní, které tato omluvenka zaujala. Učitelka po jejím přečtení pouze lehce zakroutila hlavou a dále už jí pozornost nevěnovala. To jsme však ještě netušili, že v dalším průběhu (nejen toho) dne se mi tento šprým vrátí jako bumerang.
Omluvte, prosím, Sebastiana Pažóta z dnešní hodiny češtiny z důvodu cesty Mars.
Učitelky sdílející stejný kabinet se totiž domluvily a ještě téhož dne jsem to na hodině dějepisu schytal. „Takže dnes chybí Sebastian Pažót,“ zapsala mě učitelka dějin bez váhání do třídnice a během hodiny pak ještě na naši adresu utrousila pár poznámek: „Zděnku, s kým se to tam vybavuješ, vždyť Pažót dneska chybí. Ty se bavíš s jeho židlí?“
Žertík má dohru
Tím ovšem tato humorná historka ještě zdaleka nekončí. Na konci pololetí se jako obvykle sčítaly absence každého žáka a já, který jsem vždy šel svou vzornou docházkou celé třídě příkladem, jsem byl celý natěšený, že si budu moci hrdě zapsat nula zameškaných hodin. To jsem se však přepočítal. Učitelka v celé té záplavě věčných marodů a možná i „marodů“, kterým naskakovaly zameškané hodiny jako na běžícím páse, najednou vyřkla: „Pažót… 1 hodina“.
V tu chvíli jsem zbystřil. Vyslovení mého jména v tento moment mě okamžitě vyvedlo z rovnováhy. Do té doby jsem si užíval tu dlouhou šňůru opakujících se jmen s vidinou, že vyslovení toho mého se nedočkám. Moje první reakce byla: „Có? To není možný.“ Ale pak mi to došlo. Tehdy se nejednalo o žádný žertík. Učitelka mě na hodině dějepisu do třídnice na férovku zapsala.
Pochopitelně jsem to nemohl nechat jen tak a hned jsem za třídní učitelkou, s níž jsme zameškané hodiny sčítali, došel. Shodou okolností to byla právě ona, které jsme tehdy se Zděnkem odevzdávali netradiční omluvenku. Nevím, jestli si tu příhodu ještě vůbec pamatovala a jestli mě úplně chápala, když jsem jí celou záležitost vysvětloval. Každopádně mi nakonec tuto nespravedlivě zapsanou hodinu škrtnula a já mohl ještě toho večera v poklidu usnout.