Na serveru kolegů z Aktuálně.cz jsem narazil na recenzi hororového seriálu Penny Dreadful. Řekl jsem si, že za její přečtení nic nedám a třeba kromě uhrančivé Evy Green najdu i další důvody, proč vzít tento seriálový kousek ještě jednou na milost. Udělal jsem ovšem jednu zásadní chybu. Zapomněl jsem si k četbě tohoto textu nachystat i nějaký slovník odborných pojmů. Příště už s ním budu počítat.
Psát tak, aby nejen slova, ale i celé věty byly pro běžného čtenáře nepochopitelné, totiž není žádnou výjimkou. Troufám si říct, že hned úvodní věta „V dnešním seriálovém věku je quality TV dobře sehraný cirkus…“ některé čtenáře spíše zmate, než aby je navnadila ke čtení poměrně dlouhé recenze autorky Jarmily Křenkové.
A kdyby se chtěli v následujících odstavcích dozvědět něco o hodnocení seriálu American Horror Story, museli by se pravděpodobně i se slovníkem prokousat touto pasáží: „I přes zajímavé obsazení, krásnou výpravu a nápaditý gore, jenž se tu obsesivně hlásí ke své festivní (tady si dala autorka na zašifrování své recenze obzvlášť záležet – pozn. red.) a hravé šedesátkové podstatě, se nyní série nachází ve stavu, kdy vlastně nesejde na tom, jaký díl si pustíte…“
Zbytek textu Křenková věnuje hodnocení samotného Penny Dreadful a my dostáváme další nášup v podobě těžko rozluštitelných souvětí. Chvílemi jsem si připadal, že jsem se snad začetl do nějakého odborného časopisu. Pro názornou ukázku uvádím ještě pár příkladů:
„Jednu vrstvu seriálu tak tvoří pečlivá dekonstrukce tradičních hororových mytologií, na kterou ovšem bezprostředně navazuje jejich inovativní rekonstruování.“
„Hrdinové sice mezitím plní dílčí deadliny nastavené vyprávěním, ale to není to nejpodstatnější; primární je vždy pomalý a složitý sestup do jejich vnitřních vesmírů.“
„…od procesu iniciace, která tu vypadá jako ze sylabů Petera J. Carrolla, období stagnace a mentální slepoty, bloudění v labyrintu magických cvičení a progresu duševní nemoci až po fázi konečné (sebe)destrukce, v níž je schopna ničit celé světy.“
„…v rovině čistého a totálně vyprázdněného experimentu, který s podstatou žánru, který má znepokojovat a bořit naše komfortní zóny, nemá nic společného…“
Předvádí se snad autoři nebo co za tím doopravdy vězí?
Nešlo by to samozřejmě ani beze slov jako pastiš, nelineárnost, excentričnost, výsostně emotivní, výlučná nebo podvratný potenciál hororu. Autoři prostě nemůžou psát tak, aby se četlo snadno, musejí si hrát na umělce nebo se předvádět, jak širokou slovní zásobou disponují, aby čtenářům trvalo věčnost, než se jejich texty prokoušou.
Abych ale jen nekritizoval, napadají mě na jejich obhajobu ještě dvě méně pravděpodobnější vysvětlení těchto zašifrovaných článků. První z nich je, že recenze serverů jako Aktuálně.cz nebo iDnes.cz jsou určeny pouze úzké cílové skupině nadmíru intelektuálních čtenářů, takzvaně chodících slovníků odborných pojmů. Druhou možností pak je, že si Jarmila Křenková na Aktuálně.cz a například i Mirka Spáčilová (pro ni platí to samé) na iDnesu vedou jakýsi osobní blog ve stylu Šifry mistra Leonarda.