S rozrůstajícím se světem moderních technologií mají i ti největší negramoti pocit, že mají právo přispívat svými šplechtami a žblebty do takzvaného veřejného prostoru, jak se hezky česky říká. Tipl bych si, že tato individua, která nejsou štonc se za svůj život naučit pořádně česky, si ani za mák neuvědomují své pravopisné nedostatky. Jsou zcela zaslepeni „kvalitou“ svých mouder, která právě zveřejnili. Týká se to i některých webových portálů, což je důkazem, že dnes si může své internetové „médium“ zřídit kdejaký šupák.
Výrazy jako „by jsme“, „shlédnout“ film a především chybějící čárky v souvětích a naopak jaksi náhodně uvedené na místech, kde nemají co dělat, je absolutní „WTF“, jak se hezky, tentokráte anglicky, říká. Ve většině případů pak tito analfabeti ještě s velkou oblibou užívají knižní výrazivo jako „děkuji“ nebo „žiji“ namísto méně formálního a zcela dostačujícího „děkuju“ a „žiju“, čímž tak všemu nasazují korunu.
Ani já, velký Sebastian Pažót, nejsem češtinářský vševěd, ovšem když si nejsem nějakým oříškem jist, tak si ho v pravopisných pravidlech vyhledám či ověřím, než ho zveřejním. V poslední době je velkým fenoménem debat všeho druhu a jakýmsi moderním pojmem takzvané kritické myšlení. Když už jsme u toho, něco podobného by mělo platit i v případě češtiny. Spíše než znát kupříkladu každé příbuzné slovo slov vyjmenovaných, která si dnes můžete vyhledat rychlostí blesku, by to chtělo mít jasno v obecnějších pravopisných pravidlech.
To jsem se zase jednou rozvášnil o některých jedincích naší společnosti, ale měl jsem potřebu tento dojemný příběh zvěčnit, jinak bych pravděpodobně neusnul. I když si nedělám iluze, že by tato moje kapka v moři pomohla nějaké reformě. Příště se na vás zase budu těšit u méně pochmurného tématu ze světa filmu, mé věrné ovečky.