V posledních týdnech jsem náš revoluční web poněkud flinkal, jen co je pravda. I všemohoucího Sebastiana Pažóta totiž dostihla covidová devatenáctka. Nyní už jsem ale fyzicky i duševně zdráv a pokusím se vám ze všech sil tuto nemilou absenci vynahradit, mé věrné ovečky.
A vrátil jsem se právě včas, tento týden byly odtajněny oscarové nominace, jež ve mně opět drobet rozžhnuly emoce. A po těch letech stupňující se rovnoprávnosti vlastně už spíše smích. Akademie filmového umění a věd by si pomalu měla začít říkat Akademie splněných přání.
Před pár lety Afroameričané brojili proti příliš „bílým“ Oscarům. Akademie nelenila a v následujících ročnících okamžitě zjednala nápravu. V roce 2020 se pro změnu ozvaly ženy, že režisérská kategorie je výhradně mužskou záležitostí. Výsledkem jsou dvě nominované režisérky v letošním roce. Možná dumáte nad tím, co je na tom špatně? Inu, zjednat nápravu je samozřejmě věc ušlechtilá, mám pro to i jisté pochopení, ale kategorie nesou název nejlepší film, nejlepší režisér, nejlepší herečka a tak dále a tak podobně.
A jak můžeme v tuto chvíli této filmové instituci důvěřovat, že Oscaři skutečně putují do rukou těch nejlepších, a nikoliv do rukou těch tvůrců, aby druhého dne byli spokojeni muži i ženy, mladí i staří, menšiny, cizinci i osoby s odlišnou sexuální orientací. Jsem téměř přesvědčen, že možnost číslo dvě je správně a dnes už opravdu nevítězí ti nejlepší. Otázkou je, zda tomu tak bylo alespoň v dřívějších dobách.
Jistě, Oscaři byli vždy zatíženi převážně na umělecké počiny a já si kolem roku 2009, kdy zvítězil v mých očích mdlý snímek Smrt čeká všude (neboli Smrt číhá všude, jak mu na základní škole říkával můj spolužák Markus s krycím jménem velmistr Pycelle), uvědomil, že tyto prestižní ceny zřejmě nebudou úplně pro mě. Ale jakožto filmový redaktor si je pochopitelně nemohu dovolit zcela ignorovat. To by bylo jako nerespektovat věhlasný Wimbledon či Tour de France.
Ať si pro mě za mě akademici rozdávají sošky třebas ufounům, ale nenazývají své kategorie oním slůvkem „nejlepší“. Nejlepší mužský herecký výkon bych tak navrhoval přejmenovat kupříkladu na „Herec – cena satisfakce za příkoří v minulých ročnících“ a vše by bylo akurátní. Ale nedělejme si iluze, v budoucnu se ze strany této filmové instituce pravděpodobně dočkáme ještě větších zvláštností (alespoň z pohledu naší středoevropské kultury), nad nimiž zůstane rozum stát.
Já si každopádně nesmírně považuji zdejší svobody, poněvadž kdybych tyto řádky publikoval v USA, pravděpodobně mě odstřihnou od internetové sítě dříve, nežli řeknete švec. Nu a na závěr můj tradiční tip na vítězný film. Předloni byla má sázka na Zelenou knihu úspěšná, loni jsem se s 1917 netrefil. Tentokráte je vařícím favoritem Země nomádů, porotci jsou ovšem nevyzpytatelní. Já sázím hrst dukátů na Chicagský tribunál.
Nuže, to bychom měli Oscary. A příští týden si posvítíme na moderátora Jena Krause, jenž si často bere na paškál ostatní jedince a je znám svou nevybíravou kritikou, ale nedávno ve své show sám odkryl svou neznalost.