Před návštěvou biografu mi hlavou štrádovaly dvě myšlenky. Buď bude epické sci-fi Tenet Christophera Nolana znamenitou podívanou aspirující na jeden z top filmů roku, nebo překombinovaný příběh, jenž bude nad chápání běžných smrtelníků. S blížící se premiérou a několika prvními názory to spíše vypadalo na druhou variantu.
Pojďme ovšem popořadě, mé věrné ovečky. Tenet začíná vskutku grandiózní vizuální podívanou, a sice střetem teroristů se zásahovým týmem v ukrajinském operním domě. Už tady ale začíná být děj tak trochu prapodivný a máte pocit, že vám na tom celém něco krapet nedává smysl.
Po úvodní sekvenci se nám ta divočina uklidní a zjišťujeme, o co vlastně v následujících minutách půjde. Čeká nás kouzlení s časem a střet přítomnosti s budoucností mixnutý „nesplnitelnými misemi“, akčními kousky včetně nějakých těch rvaček a bleskovým cestováním z jedné země do druhé a zpět. První polovina snímku není nic jednoduchého na přemýšlení, chce to bedlivé soustředění, ale veskrze se to nechá pobrat.
Zhruba v polovině, když nám postavy mimo jiné začnou mluvit pozpátku a oheň začne mrznout, se ovšem Tenet definitivně utrhne ze řetězu a sledujeme něco, co jsme opravdu ještě neviděli a proti čemu jsou předchozí Nolanovy počiny Memento či Počátek dějově prosté záležitosti.
Více než k čemukoli jinému sedí k Tenetisku označení fantasmagorie. A je na vás, zda to budete vnímat v pozitivním, nebo negativním smyslu. Zatím pořádně nevíme, jestli film ve všech ohledech smysl dává, či nikoliv, ale jelikož jde o Christophera Nolana a ne o žádného béčkového tvůrce, tak se většina obecenstva shoduje, že se nepochybně jedná o jeho další geniální dílo. Jen je potřeba ho vidět vícekrát a až poté bude možné podrobit jej detailnímu rozboru. Na což se někteří fajnšmekři nepochybně chystají.
Od některých však 150 minut dlouhý snímek v hlavních rolích s Johnem Davidem Washingtonem a Robertem Pattinsonem druhou šanci pravděpodobně nedostane. Zaujal mě především výstižný komentář jednoho z diváků, že „Nolanovic fanklub to může okecávat, jak chce, ale je to bohužel jen slušně natočená nelogická slátanina.“
Závěr
Tenet se může směle ucházet o nejzapeklitější scénář v dějinách kinematografie. Osobně jsem se po včerejším lehkém rozladění a potom, co jsem nechal snímek záměrně několik hodin v hlavě uležet, rozhodl vzít ho na milost a pokusit se některé ty „saj-faj“ podivnosti někdy v budoucnu přeci jen rozšifrovat.
I kdyby měl ovšem film sebepropracovanější scénář, není to zdaleka vše. Vizuálně je to rovněž velice pěkné, ale samotný příběh sem tam baví (hlavně v první polovině) a sem tam zase nudí (hlavně ve druhé polovině). Za nejpoutavější akční scénu bych označil zmiňovaný úvod v kyjevské opeře. Závěrečná vojenská operace, která bývá v podobných akčňácích k vidění častěji, než by bylo zdrávo, byla naopak poněkud úmorná.